Jiří Flekna

Zavzpomínejte s námi na vozíčkáře Jiřího Fleknu, jehož koníčkem byl kreslený humor.

Kniha „Když sranda vzniká v posteli“

Jak jsme konkurovali autodromu

V počátcích Občanského sdružení Spokojený domov jsme každoročně navštěvovali s dalšími vozíčkáři pouť v Mnichově Hradišti. Jednou vypli proud a my jsme s jedním z nich, Jirkou Růtou[1], na elektrických vozících projížděli s nosem nahoru okolo autodromu, kde naštvaní lidé seděli ve stojících autíčkách. Měli jsme srandu z toho, že vedle „električáky“ stojí a my si jedeme.

[1] Jiří Růta (1951–2013) utrpěl roce 2001 utrpěl úraz na kole, který ho upoutal na invalidní vozík. Patřil mezi zakládající členy Občanského sdružení Spokojený domov a byl mimo jiné tvůrcem jeho prvních internetových stránek. Před úrazem pracoval jako elektrikář, starosta či řidič mezinárodní kamionové dopravy, hrál na kytaru, byl aktivním sportovcem, myslivcem i rybářem.

S čím mi pomáhá Spokojený domov? To se radši ani neptejte! Krátký rozhovor v rámci benefičního koncertu (2014):

Když se vtip musí vyležet. Reportáž v pořadu Klíč České televize (2015):

Jak jsem ohrožoval mravní výchovu dětí

Jednou jsem předváděl kompenzační pomůcky školním třídám. Lektoři přede mnou předváděli mísy, chodítka, a já měl za úkol předvést elektrický vozík. Tak abych to trochu zpestřil, začal jsem:

„Děti, tohle je fantastický vozík, takhle jezdí dopředu, takhle dozadu… A umí to jednu zásadní věc. Když si tady přepnu tenhle knoflík, tak mě to takhle položí. A to já už mám nacvičené, že si koupím pivo, přiložím ho k ústům, zapnu naklánění, a jak se nakláním, tak piju.“

Děti začaly tleskat, jen některé učitelky se tvářily nerudně, možná měly doma manžele-alkoholiky. Ale děti to braly jako velké zpestření, některé říkaly: „Dědeček to má doma taky…“ A po této produkci jsem se zase stáhl dozadu a opět tam nastoupily ty mísy a chodítka.

Občanský průkaz a urolog-myslivec. Rozhovor v pořadu Můj šálek čaje Lucie Fürstové (2015):

Jak mi došla šťáva

To jsem se jednou na elektrickém vozíku vracel domů do Bakova z propagační akce z Modrého kamene, kde Spokojený domov předváděl kompenzační pomůcky. Doprovázela mě asistentka Magda, která jela na kole. A najednou mi vozík začal škytat a zastavil se. Došla baterie. Co teď? Bylo to kousek od Liazu. Kupodivu vidíme auto a jede paní Sedláková. Zamávali jsme, paní Sedláková zastavila a my s Magdou jsme jí s úsměvem na rtech řekli: „Paní Sedláková, my jsme dojeli, nám to nejede.“ A ona zareagovala nečekaně: „Ale prosím vás, jako kdybych vás neznala!“ Stáhla okénko a odjela. Myslela si, že si z ní děláme srandu.

Za čtvrt hodiny jela okolo Helena Šádková a technik z Help Centra, kteří také předtím v Modrém kameni předváděli pomůcky. Tak ty se nám podařilo zastavit a přesvědčit je, že nám to skutečně nejede. A udělali jsme následující věc: Magda schovala kolo do vysoké trávy, aby ho nikdo neviděl, pán otevřel kufr, dal mi do ruky lano, ale protože kočírovat vozíkem se dalo jenom zezadu, tak Magda klusala za vozíkem a řídila ho. A upozorňuji, že řidič nejel nijak pomalu. Ve Veselé odbočil a odvezl nás k paní Sedlákové domů na dvůr. Naštěstí jsme měli s sebou nabíječku, tak jsme tam dvě hodiny nabíjeli, dali jsme si kafe, myslím, že i nějaké koláče… Magda byla trošku zadýchaná, ale vše dopadlo dobře. Pro kolo se vrátila, naštěstí ho nikdo neukradl.

Inspirace v nemocnici i v hospůdce. Reportáž v televizi GENUS PLUS (2016):